Ano, jsi v tom tlustá!
Ano, jsi v tom tlustá!
Pokud budete okolí neustále upozorňovat na své chyby, docílíte pouze toho, že si jich začne více všímat. Jak se tomuto hloupému nešvaru jednou provždy vyhnout? Začněte myslet pozitivně.
Včera jsem s přítelem zažila jeden z těch okamžiků, které si budu pamatovat dlouho. Zrovna jsme se chystali na romantickou večeři, já si rovnala šaty před zrcadlem a on mě pozoroval. „Nekoukej na mě,“ zaúpěla jsem přes rameno. „Proč?“ zeptal se s upřímným nepochopením. „Jsem v tom nějaká tlustá,“ vzdychla jsem a čekala. Teď měl následovat okamžik, kdy mě zahrne něžnými lichotkami, aby mi dokázal, že jsem pro něj ta nejvíc sexy žena pod sluncem. Když vtom opáčil: „Tak choď častěji cvičit.“
Ztuhla jsem. Uši nejprve vyslaly signál do mozku, odkud se po dlouhých deseti sekundách vrátilo jen přiškrcené ‚aha‘. „Aha,“ hlesla jsem, popadla kabát a vyrazila překotně k výtahu. Následující dvě hodiny jsem polykala obrovský knedlík hořkosti a k tomu místo plánovaného tataráčku přikusovala zahradní salát. Na jeho otázku: „Co je s tebou?“ jsem roboticky a vytrvale odpovídala: „Nic.“ Doma jsem ze sebe jen strhala šaty, navlékla se do pyžama a demonstrativně zaujala pozici na samém okraji své poloviny postele. Zadkem k němu, samozřejmě.
„Ty jsi blbá,“ smál se mi druhý den ráno kamarád, když mě vezl do práce. „Proč?“ podivila jsem se dotčeně. „Říkala sis o to, tak ti to řekl. Můžeš být ráda, že máš tak upřímného chlapa.“ Propíchla jsem kamaráda přísným pohledem na znamení, že mi takové vysvětlení nestačí. „To jste vy, holky,“ vzdychl. „Když chcete, abychom vás ujišťovali, jak jste nádherné a božské, proč nám potom vykládáte, jaké máte na zadku strie a na bocích špeky? Vždyť my bychom si něčeho takového jinak ani nevšimli!“ Popravdě nevím. Možná je to náš masochistický způsob sebeobrany. Možná raději střelíme do svých řad dřív, než to udělá on, a zraní nás tak ještě víc. Musel by být přece slepý, aby neviděl, jak se mi kůže na stehně zkrabatí, když mi po něm přejede rukou. „Ale to my ani nechceme vidět!“ bránil se té šílené představě kamarád. „Nejsme blbí, nečekáme, že budete vypadat jako ty vyretušované holky z časopisu Maxim. Koneckonců my taky nevypadáme jako kluci z plakátů, kterými jste si tapetovaly pokojíčky. Ale uvědom si, že jestli chceš, aby tě chlap stále viděl krasohledem, nesmíš mu jeho iluzi brát. Šéfovi přece taky nevykládáš, že jsi neschopná, tak proč by měl tvůj přítel poslouchat, jak jsi hnusná?“
Věřit si, věřit si, věřit si
Kdosi pravil, že sebevědomí je jako živá rostlina, která v nás roste.
Sílí, když ji kropíme lichotkami nebo ‚hnojíme‘ svými úspěchy, a
naopak chřadne, když se nám nedaří a pochybujeme o sobě. Tahle
‚kytka‘ se u nás pěstuje teprve krátce – předtím ji do země asi
zadupal komunismus. Jak si jinak vysvětlit ten plošný nedostatek
sebedůvěry, kterým jsou v Česku postiženi lidé starší dvaceti let?
Anebo tu proměnu, která se udála s mou bývalou spolužačkou, když odjela
na rok studovat do Států?
Katka, která nikdy neměla moc přátel, najednou odhodila svůj ‚myší kožíšek‘ a vrátila se jako sebevědomá dáma, která nemá problém zapadnout do jakéhokoli kolektivu. Dnes je v pátém ročníku na právech a momentálně si vylepšuje životopis na roční stáži v Bruselu.
Ano, je to rozdíl. Zatímco cizinci jsou schopni daleko lépe přijímat otevřenou kritiku i příjemné komplimenty a nemají problém pochválit sami sebe, my v Česku od těchto témat raději rychle odbíháme. Když jsem své kamarádce Terce naposledy chválila novou kabelku, neřekla ‚díky‘, úsměv a tečka. Namísto toho začala drmolit: „Díky, no, já vlastně ani nevěděla, jestli si ji mám koupit. Ale byla zlevněná, tak jsem ji vzala. Tady teda byla trošku škrábnutá…“
Ani já však nejsem vzorný pěstitel zdravé sebedůvěry. Jak jinak by mě mohla zaskočit přítelova otázka ‚Miláčku, nespapala jsi těch nugátových bonbonů nějak moc?‘ „A jak jsi zareagovala?“ smál se můj kamarád, když jsem mu to vyprávěla. Jak asi. Vzala jsem tu napůl vyjedenou misku s ‚tatianama‘ a v afektu ji vyhodila z okna. Na svou obranu ale musím říct, že to bylo před osmi lety.
Připravena na nejhorší
Proč ale máme tendenci vidět věci spíš černě? Jak je možné, že nám
nějaká hloupá či nejapná poznámka zní v uších déle než kompliment?
A proč se místo svých krásných očí raději soustředíme třeba na své
břicho, které rozhodně nekoresponduje s ‚přistávací dráhou‘
modelek?
Psychologové na to mají poměrně jasný názor: na vině nejsou modelky, které vídáme v časopisech, ani komunismus, nýbrž naše máma s tátou. Děti, které od svých rodičů často slýchávají kritiku, jsou totiž náchylnější vidět svět v temnějších barvách. Přitom nemusí jít o případy nějakého psychického týrání – pocity úzkosti mohou vyklíčit i z nenápadného napomínání typu ‚neměl bys ležet celé hodiny u televize, běž radši dělat něco užitečnějšího‘.
Nedávno jsme s kamarádkou trochu opožděně oslavovaly její povýšení na místo, o které usilovala rok a půl. „Tak co?“ vybídla jsem ji nedočkavě, ať vypráví. „Popravdě zatím z toho nemám nejlepší pocit. Tedy ne z té práce, ale ze sebe. Kdykoli se mi něco nepovede úplně podle mých představ, pořád musím myslet na to, že kolegyně přede mnou by to určitě udělala líp. Sice to navenek nedávám znát, ale občas se sama sebe ptám, jestli se pro to místo vůbec hodím.“
Kam se její víra a sebevědomí tak najednou vytratily? Profesor Jaro Křivohlavý ve své knize Pozitivní psychologie objasňuje: „Člověk si pod vlivem strachu a úzkosti klade znepokojující otázky typu ‚budu na to, co mám dělat, skutečně stačit?‘“ Takové obavy pak podle něj nejen problematizují naše schopnosti, ale zároveň i odvádějí naši pozornost – namísto úkolu, který máme řešit, pak řešíme sami sebe. Cítíme obavy a strach a pod jejich vlivem se nám navíc některé věci zdají mnohem chaotičtější a nezvladatelnější, než ve skutečnosti jsou.
Ale jak tento strach z mysli vytěsnit, když stojíme před novými problémy nebo výzvami? Podle odborníků funguje jako duševní podpora ‚obyčejná‘ naděje a víra, že všechno dobře dopadne. Pomůže vám i to, máte-li jasnou představu, co chcete překonat nebo čeho dosáhnout, přitom se však snažte soustředit jen na kladné momenty svého snažení, nikoli na překážky.
Poloprázdná, nebo poloplná?
Podle odborníků nás v tom, zda sklenici na stole vidíme z poloviny plnou,
nebo z poloviny prázdnou, ovlivňuje nejen výchova, ale i geny, přesto ale
nikdo není odsouzený vidět svou sklenici věčně poloprázdnou. Škála
emocí je totiž široká a vždy s ní můžeme do jisté míry pracovat.
Podle amerického psychologa Davida Watsona, který se tématem pozitivního myšlení dlouhodobě zabývá, existují tři způsoby, jak si permanentně zlepšovat náladu. Prvním je, že byste se do věcí měla pouštět bez velkého přemýšlení. Ať už jsou vám blízké, anebo jsou pro vás zcela nové, zapojte místo rozumu raději srdce a vlastní intuici. Skutečnou ‚emocionální bombou‘ je pak pomoc druhým lidem. Druhé pravidlo pak jako by vypadlo z východních nauk, nebo alespoň z písničky od Mňágy a Žďorp, kde se zpívá, že i cesta může být cíl. To znamená, že je stejně důležitá jako to, kam máte namířeno (nebo i důležitější). Taková cesta vás ale musí zároveň bavit. Proto, když se třeba rozhodnete, že začnete cvičit, abyste shodila pět kilo, je důležitější, jestli vám sport přináší požitek. Pokud ano, máte i mnohem větší naději, že svého cíle dosáhnete. A do třetice všeho dobrého? Měla byste si uvědomit, jak s vámi vlastně nálady cloumají, a naučit se je nejen ovládat, ale i respektovat. Snažte se nepodléhat pocitům marnosti a rozladění. A pokud to nejde, myslete na to, že po každé špatné fázi zákonitě následuje ta dobrá.
V mé praxi to tedy neznamená, že se nenaštvu, až mě zase přítel počastuje ‚vtipnou‘ poznámkou, jestli moc nemlsám. Ale možná se naštvu jen lehce, a poté mu nabídnu ze své POLOPLNÉ misky bonbonů.