Láska hory přenáší?
Láska hory přenáší?
Vy byste se raději dívala na komedii, zatímco on chce jít na fotbal? Žádná tragédie, vztah může vydržet, i když nemáte nic společného.
Nikdy na ten den nezapomenu. Mrzlo, až praštělo. Špičku nosu jsem necítila, a když jsem si sundala rukavice, měla jsem konce prstů šedomodré. Nenávidím zimu. Tu, která vám proleze celým tělem, usadí se v každém vašem svalu, každé vaší buňce, takže jen drkotáte zuby a třesete se jako stará lednička. Můj přítel zimu miloval. Obzvlášť tu, když mrzlo, až praštělo. Tehdy se konečně na rybníku udělal led a my jsme mohli jít bruslit.
Když mi to nabídl poprvé, přišlo mi to docela zábavné. Vytáhla jsem staré brusle a vyrazili jsme. Už když jsem si ale v mrazu musela zout teplé boty a cpát nohu do té nepohodlné studené věci, tušila jsem, že tenhle sport nebude to pravé.
Obkroužila jsem na ledu pět koleček a cítila, jak mi prsty u nohou začínají trnout. „Jak dlouho tu budeme?“ zahalekala jsem, ale přítel se právě nacházel uprostřed hokejové bitvy. U rybníka jsem strávila další hodinu a půl, než odešli jeho kamarádi a on neměl s kým hrát. Jeli jsme domů. „To bylo super, co?“ funěl nadšeně v autě. Nesměle jsem přikývla, co mi to zamrzlý zátylek dovolil. Byla jsem zamilovaná až po uši…
Bruslili jsme pravidelně. Až pak druhý rok přišla dlouhá zima, kdy byl led jako sklo a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla změnit. „Je mi hrozná zima. Chci jet domů. Jsme tady už dvě a půl hodiny,“ řekla jsem na jednom bruslení. Přítel se ohlédl po kamarádech. „Ale no tak, aspoň chvilku,“ upřel na mě své modré oči. „Ale mně je vážně zima,“ kníkla jsem už méně přesvědčivě. „Víš co? Stoupneš si do brány, to tě bude bavit,“ navrhl. Než jsem se vzpamatovala, stála jsem v bráně. Vykrývala jsem, co se dalo, a zázrakem zabránila několika jasným gólovým šancím. Chlapci nešetřili chválou. Mé sebevědomí stouplo. Jenže pak to přišlo. Proti mně se řítí hokejista, nevidí mě, křehkou dívku, ale bránu, do které musí dát gól. Puk letí přímo proti mně. Pak už si pamatuji jen ukrutnou bolest v holeni. Cestou domů jsem nepromluvila.
Na brusle už jsem s přítelem nikdy nešla. Řekla jsem mu i to, že mě nebaví hodiny nad šachovnicí, že s ním nesdílím vášeň pro hudbu Leonarda Cohena a sledování válečných filmů. Byl překvapený a zklamaný. Když jsem si doma pustila Pearl Jam, byl zklamaný ještě víc. Taková příšerná hudba. Volejbal, který bavil mě, považoval za pseudosport a na lyže odmítl jet s tím, že nebude stát půl dne ve frontě na vlek jako blbec. Začala jsem chodit na koncerty, ale to mu vadilo, protože mi pak hrozně smrděly vlasy kouřem. Stěžoval si, že na něj mám stále méně času. Pochopila jsem, že pro mé koníčky není v našem vztahu místo. Mluvil čím dál častěji o tom, že jsem se změnila. Měl pravdu. To milé děvče, které s ním dřív dokázalo hodinu předstírat, že ho večer strávený v čajovně nasloucháním jeho monologu o zvláštnostech při přípravě japonských zelených čajů skutečně baví, bylo pryč. Rozešli jsme se po třech letech.
Stačí se přizpůsobit?
Jistě máte ve svém okolí kamarádku, která se zamilovala a změnila
k nepoznání. Zatímco dřív s vámi vymetala večírky a řádila jak
černá ruka, najednou je z ní milá hospodyňka, která vám vypráví, jak
objevila nový skvělý recept na polévku. Pokud si už na vás najde chvíli,
do půl hodiny dorazí i její přítel. Společně totiž tráví veškerý
volný čas a každou větu začínají slovem ‚my‘. Většina lidí, kterou
‚myóza‘ postihla, se svému partnerovi dokonale přizpůsobí, i co se
týče koníčků. Najednou s překvapením zjistíte, že vaše kamarádka
začala chodit na fotbal a hraje badminton. Ne že by ji to úplně bavilo, ale
považuje to za naprostou samozřejmost, protože fotbal a badminton baví
jejího přítele. Spojení je tak naprosto dokonalé. Psychologie má pro tento
fenomén název ‚folie a deux‘, kdy se oba partneři stanou v podstatě
jednou osobou. „Často jsou v takovém vztahu na sobě partneři skutečně
závislí, což není samozřejmě úplně zdravé. V takovém případě
totiž ztrácíte svoji osobnost, vzdáte se svých koníčků, přátel a
názorů. Totálně se přizpůsobit svému partnerovi je cesta do pekla,
protože si vás ten druhý přestane vážit,“ vysvětluje psycholog Radek
Ptáček.
Jenomže co s tím, když vám hrozí opačný problém a těch styčných ploch je opravdu málo, jako tomu bylo v mém případě? Potom hrozí, že vztah zase nemá co držet pohromadě, a dospěje dříve či později k zániku… „Často se stane takovým pojítkem ve vztahu dítě, ale otázka je, zda je to pro zdravý vztah dostačující,“ dodává doktor Ptáček. Člověk je totiž sociální tvor a pocit lásky a sounáležení patří k základním lidským potřebám.
Když se zamilujete a váš cit je opětovaný, nemusíte první dva roky nic moc řešit. Všechno totiž za vás obstará ,chemie‘. Svět je krásný. Chodíte spolu do kina, na procházky a víkendy trávíte v posteli. Nic jiného kolem vás neexistuje a ke štěstí vám stačí jen vzájemná radost z toho druhého. To ale bohužel pro dlouhodobý vztah nestačí. „Láska je čistě chemická reakce, kdy jsou k sobě dva lidé přitahováni, aby zplodili potomka. Tato fáze trvá maximálně dva roky. Pak chemie vyprchá a přesně v tom momentě teprve začnete pořádně přemýšlet o tom, co s tím druhým vlastně máte společného. Člověk, se kterým byste dřív strávila měsíc třeba i zavřená ve sklepě, vás najednou dráždí i tím, jakým způsobem si do úst vkládá vidličku. Dochází k vystřízlivění. Slýchám pak věty jako ,My už si nerozumíme‘ nebo ,Už ho to se mnou asi nebaví‘,“ říká doktor Ptáček.
To, co v takovém vztahu chybí, jsou ony styčné plochy. Ne každý živočich potřebuje ke svému životu sociální vazby (například medvěd se spokojí s tím, že se s medvědicí sblíží jen za účelem rozmnožování, a poté vede dál svůj samotářský život), člověk ale ano. A pokud tato potřeba není naplněna, dochází k pocitům frustrace, deprivace a deprese.
Přesto existuje spousta dvojic, které spolu žijí i přesto, že moc společného nemají. „Mnoho párů spolu zůstává třeba jen z toho důvodu, že neumějí žít jinak. Hlavně ženy mají tendenci zachraňovat a zachovat i nepříliš funkční vztah. Svoji roli zde hrají také obavy z toho, že už si nikoho jiného nenajdou a podobně. Dlouhodobě ale taková situace únosná není a později dochází k pocitům frustrace právě z důvodu nenaplnění základních lidských potřeb,“ vysvětluje doktor Ptáček. Rozeznat včas moment, kdy je čas odejít, a hlavně sebrat odvahu odejít z na pohled pohodlného vztahu bývá to nejtěžší. Ale jde to.
Když dnes třicetiletá Klára potkala Petera, byla si jistá, že ji potkalo životní štěstí. Byl krásný, bohatý a úspěšný, ona byla velice úspěšná manažerka. „Poznali jsme se ve firmě. Oba jsme práci věnovali veškerý čas. Každý večer jsme rozebírali pracovní problémy, řešili, jak na ně. Po roce mě Peter požádal o ruku. Svatba byla velkolepá a po dalším půlroce se nám narodila dcera. Místo pracovních porad a večírků jsem najednou byla sama doma. Peter celé dny pracoval, zatímco já se starala o dítě. Postupem času jsme si přestali rozumět. Začalo mu vadit, že už nejsem ta reprezentativní partnerka, se kterou může obrážet večírky, mně vadilo, že si s ním vlastně nemám o čem povídat. Snažila jsem se vztah zachránit za každou cenu kvůli dceři, ale když jsem zjistila, že má už rok poměr s kolegyní z firmy, pochopila jsem, že je konec. Dnes jsem ráda. Když se dívám zpátky, vlastně jsme kromě práce spolu neměli nikdy nic společného,“ říká Klára.
Miláčku, jedeme na hory!
Co tedy dělat, když nemáte moc společného, a vztah se vám proto rozpadá
pod rukama? Předem vás varujeme, že nutit partnera jezdit na hory, když
o to skutečně nestojí, je naprosto zbytečná námaha. „Tomu se říká
hydraulický princip, kdy se na vztah díváte jako na spojené nádoby. Čím
víc na toho druhého tlačíte, tím víc přeteče. Rozhodování musí být
společné, ten druhý musí být ochoten se dohodnout, aby nádoby zůstaly
v rovnováze. Každý vztah by se měl po čase změnit v podstatě pozitivní
přátelství, a ne v bitevní pole, kdy se snažíme toho druhého k něčemu
donutit,“ říká doktor Ptáček. To ovšem neznamená, že je jediným
východiskem ze zkomírajícího vztahu rezignace. Jde jen o to, že bez
vstřícného přístupu na obou stranách to nejde. Devětadvacetiletá Julie
je důkazem, že pokud chcete, láska vážně hory přenáší. Zatímco ona
ráda vyráží do přírody nebo večer do baru, její přítel je
nejspokojenější doma. „První roky tak byly docela krušné. Já často
brečela, že chce být pořád u počítače, on byl zase otrávený, že ho
zase někam tahám. Nakonec jsme se ustálili někde mezi. Vyrážím
s kamarádkami a nevadí mi, že on si mezitím sedí doma u počítače.
A on se mnou přece jen někdy jde, abych neměla pocit, že každý žijeme
sám.“ Může vám pomoci i to, že najdete nový, společný koníček. Jako
padesátiletá Zuzana: „Manžel byl vždy můj pravý opak. Miloval
společnost, každou noc by prodebatoval po vinárnách, já jsem spíš
samotářka. Hádali jsme se. Když hrozil rozpad manželství, přemýšleli
jsme, co dál. Tenkrát přišel s nápadem, že společně napíšeme knihu.
Přišlo mi to jako hloupost, ale zkusili jsme to. Musím říct, že to byl
nejlepší nápad, jaký kdy manžel měl. Neuvěřitelně nás to sblížilo,
celé hodiny jsme zuřivě debatovali o tom, jak se bude děj odvíjet, co
která postava udělá. Krizi jsme zažehnali.“
Hlavní tak je vyrovnat síly ve vztahu, abyste měla čas na své záliby, on na své a zároveň vám ještě zbyl čas na ty společné. Pak byste spolu měli být šťastní až do smrti. Ano, fungující vztah dá spoustu práce, ale na druhé straně, co jste čekala?